Bára Veselá se před 4 měsící rozhodla pro změnu a jak to dopadlo si můžete přečíst v rozhovoru s ní:



Báro, je vidět velká změna na Tobě, jak velká tedy to je změna?

Mám to poznamenané v mém diáři a je to tedy za 4 měsíce úbytek 6 cm přes paže, 6 cm přes krk, 14 cm přes prsa úměrně k objemu hrudníku, 15 cm přes pas, 18 cm přes zadek, 15 cm přes stehno a 3 cm přes lýtko. A taky 19 kilo dole.

Můžeš nám říci, co je za tvojí skvělou fyzickou proměnou za poslední 4 měsíce?

Je to souhra hromady šťastných náhod, poměrně intenzivního cvičení a narýsovaná strava do posledního detailu. Musím ale říct, že nevím, kdo z nás dokázal všechno narýsované 100% dodržet a jede jako stroj. Já rozhodně ne...Mám ale ohromné štěstí na lidi, které jsem potkala, za což denně děkuju. Takže ta změna je pro mě nebolestivá a ohromně zábavná. Je to takový můj dlouhodobý projekt, kterého se (někdy i nevědomky) účastní celé moje okolí.

Kdy ses rozhodla k intenzivní změně a proč?

Na to rozhodnutí si vzpomínám docela přesně (není to ještě tak dávno), seděla jsem u notebooku, pracovala jsem, byla ještě celkem hluboká karanténa a já se naštvala, že už prostě není možný, aby mi i NA JAŘE v ani ne 20°C TAKHLE natékaly nohy... Měla jsem s tím problémy už několik let, ale ozývalo se to vždycky až v létě v největších vedrech, když jsem hodně seděla, jenže teď jsem se cítila prostě šíleně. Měla jsem pocit, že se za chvíli doslova nehnu. 

Už strašně dlouho jsem se v myšlenkách zabývala tím, že sama to prostě nezvládnu, že musím najít někoho, kdo mi s tím vším (a se mnou samotnou) pomůže a kdo bude přesně vědět, co dělá a bude tak dobrý psycholog, že bude vědět jak na mě. Inspirovaly mě i mnohé mé kolegyně v práci, které se vydávaly na podobné cesty s většími či menšími úspěchy, ale každé z nich to prospělo a posunulo je to k větší spokojenosti a hlavně zdraví.

Prosila jsem doslova do nebe, ať mi prostě pošlou NĚCO trvale udržitelného, co se bude dát v pohodě skloubit s mým hektickým životem. A světe div se – v tu chvíli mi i došlo, že to nemůže být ženská (nějak nemám asi zpracované svoje vnitřní ženský ego a se ženou – trenérkou nebo koučkou – jako asi konkurencí – bych měla nějaký druh vnitřního problému, který neumím přesně definovat)... děsný, jak má člověk v sobě pořád zasuté pocity, se kterými se musí naučit žít a pracovat s nimi. Hodně mě tehdy překvapilo, že mi tohle konečně nějak naráz došlo.

(bez cvičení..)

A nebe tvoje prosby vyslyšelo...

Tak jasně – jinak bychom tu neseděli a neměli bychom o čem mluvit. Jsem neskonale vděčná a nikdy nepřestanu tam nahoru posílat „tisíce děkovných dopisů“. Vážně. Je to v mém případě prostě ZÁZRAK. 

Mám kamaráda Pavla Zahradníka, je to můj bývalý kolega, člověk, na kterého vím, že je spoleh a kterému věřím. (Mmch. je skvělý finanční poradce.) Známe se už dlouho, delší čas jsme se neviděli, ale když jsme se nějak před vánoci naposled potkali, věděla jsem už i ze sociálních sítí a nakonec i viděla na vlastní oči, v jaké je zase kondici a jaký kus cesty ušel a co dokázal se sebou udělat (u něj to bylo tuším kolem -30 kg), je to člověk, který co pamatuju sportoval, dělá box, věnuje se lecčemus, ale přitom je NORMÁLNÍ, žádný „nadčlověk“ myslící jen na svaly a kondičku... a taky hodně pracoval a to ho historicky samozřejmě něco na kondičce stálo. 

No a jak jsem tak seděla někdy na přelomu dubna a května u toho notebooku a pracovala z domova, najednou mě jakoby „osvítilo“ a musela jsem okamžitě vstát a napsala mu všechny svoje momentální pocity (volat jsem neměla sílu) a on mi de facto obratem poslal kontakt na Dana Dvořáka – z Lion-nutrition.cz 

No a co je ještě větší zázrak, já Danovi (světe div se) dva dny na to fakt zavolala. Jindy by mi totiž takový rozhodnutí trvalo několik týdnů. Hned jsme se domluvili na schůzce. Já se nejdřív bránila cvičení ve fitku, ale osobnost Dana a jeho přístup ze mě udělaly totálního fitness – nadšence a dneska se vídáme 2-3x týdně ve Fitness Maximus a de facto denně jsme spolu v kontaktu. 

Jak to vůbec u tebe každý den probíhá, aby ta změna byla takhle rychle viditelná?

Legrační je, že já to nevidím. Je to znát na váze (zatím mínus 19kg), na centimetrech (minus 15 cm přes pas, minus 18 cm přes zadek), ale já se vnímám zevnitř - pořád stejně – uvnitř hlavy mám 58 kg, které jsem měla v 18-ti ???? a to stejně jako věk DÁVNO není pravda.

Každý den se soustředím na stravu (to prioritně)  - to mě stojí nejvíc úsilí. Zařadím buď fitko nebo chůzi a snažím se to tak držet. Některé dny mám i „dvoufázovku“, kdy jsem ráno ve fitku a odpoledne si dám 5 km rychlé chůze, to se pak cítím skvěle, ale od Dana vím, že bych to zas neměla přehánět, že tělo potřebuje taky dny, kdy se neděje NIC. Takže některé (většinou) neděle prostě nedelám NIC.

Jenže – u nás v rodině se takový to „nemůžu, protože už jsem starej nebo dneska jsem unavenej“ prostě nenosí. Moje babička umřela v 94 letech poté, co ještě odpoledne před tím zalila komplet zahradu (fakt „plantáž“), o kterou se každý den sama starala a moji rodiče jsou oba dneska kolem 80 a díky Bohu naprosto aktivní, soběstační a i přes drobné zdravotní neduhy úměrně k věku v naprosto skvělé fyzické kondici. Takže i odtud mám dost silný motiv nebýt „bábovka“ a neflákat se.

Můžu se zeptat, kolik ti je? Netroufám si vůbec odhadnout.

Letos mi bylo 44, chci si dát k 45-tinám IDEÁLNÍ váhu, ke které mám ještě daleko (a je samozřejmě už vyšší, než těch 58kg). V tom stanovení cíle pomohl celkem zásadně můj životní partner, který se mnou zcela spontánně uzavřel sázku, na kterou jsem v emočním vypětí kývla (nechala jsem se fakt strhnout situací) a záhy jsem litovala, že to je cíl, který jsem nikdy neměla připustit. Do roka od sázky mám mít mnou vyřčenou váhu, která je FAKT NÍZKO i pod mým současným nejkrásnějším snem...

Sama nevím, jestli se mi podaří protnout cílovou pásku, netuším je-li to vůbec v možnostech mého těla, ale baví mě zkoumat a testovat svoje limity. Není to jen práce s fyzičnem. Člověk se musí nějak vyladit hlavně psychicky, jinak to nefunguje. Všechno je propojené a prvně v životě vnímám, jaká je to alchymie, jak vzácnej koktejl všeho musí fungovat, jak to celé musí zapadat do sebe, abys měl to privilegium dosáhnout na svoji metu. Tak jsem zvědavá, kam mě to všechno přivede a co to s sebou přinese.

Ale jako v mnohém, i tady mi dal můj drahý partner a životní souputník takový cíl, ke kterému se můžu upnout a kam můžu směřovat. Má na mě v mnohém, aspoň co se práce se sebou a motivace týče, poměrně zásadní vliv.

Moje dcera si nejdřív myslela, že „to nedám“, ale když vídí, jakou sílu a motivaci dokážu nasbírat od lidí, se kterýma se potkávám ve fitku, od Dana, od přátel,  od partnera, tak ona je první, která mi řekla „Mami, ty to dáš, já už tomu fakt věřím“. A co si budem povídat - to je nejvíc – díky ní si od tý chvíle věřím taky.

Mluvila jsi o Danovi, vím, že je to hodně individuální, ale pro lidi, kteří váhají, jestli se touhle cestou dát, ten vztah - trenér – klient – jak to probíhá? 

Nevím, jak to je jinde – my to máme hodně na kamarádské bázi. Dan je prostě kouč (to je fakt asi nejpřesnější výraz pro něj – není „jen“ trenér). Hodně si povídáme, naše tréninky jsou mnohdy těžká dřina nejen fyzická, ale i duševní a duchovní práce na sobě. Leckdy jdu z tréninku a mám o čem přemýšlet – ale pozitivně. Kdyby mi to nevyhovovalo, určitě by to dokázal změnit. Je hodně orientovaný na to, co který klient potřebuje, jsem o tom přesvědčená.

Líbí se mi, že si vzal moje počáteční odhodlání totálně za své a sice mě taky občas varuje, že ta „vlna“, na které se pořád ještě vezu nepojede donekonečna, že přijdou i horší časy, že budu unavená, nebude se mi chtít, ale já cítím, jak moc jde na té cestě se mnou a prostě věřím, že to spolu zvládneme. Cítím jeho neskutečnou podporu a skoro si říkám, že je to z mé strany chvílema až odevzdání se jeho vedení. Fakt mě nějak přesvědčil a protože to funguje, moc se nezamýšlím, jestli to, co říká, mám dělat nebo ne a prostě to dělám... snad prvně v životě někoho takhle – zcela přirozeně - poslouchám. A věřím, že některé věci se učí i on ode mě. – Myslím hlavně to, jak na mě psychologicky. A takhle nějak by, podle mě, měl kouč fungovat. Tohle je přesně to, co od něho chci. Prostě jsme si nějak sedli a na každý trénink se tím pádem těším, i když vím, že to je čím dál větší hard core.

Musíš hodně sama se sebou bojovat?

Ani bych neřekla, že je to boj. Někdy mám pocit, že to sleduju tak nějak s nadhledem. Určitě je to hodně tím vším, o čem jsem mluvila. Necítím se v tom sama. Učím se se sebou pracovat jako se dítě učí chodit nebo mluvit a jsem nabušená endorfinem a nadšená už jen z toho, že KONEČNĚ něco takovýho probíhá, jsem nadšená tou cestou, i když cíl je ještě v nedohlednu. A jsem za to všechno – za tu cestu a šanci a za to, že zrovna teď se to tak poskládalo, že JE to možný – neskonale vděčná. Přišlo to přesně v pravý čas. Někdy je lepší si počkat a nic nelámat přes koleno.

Ten čas a to celé musí být dost náročné skloubit, máš i celkem náročnou práci, ne?

Náročnou jako všichni v dnešní době. Pracuju v marketingu jednoho obchodního řetězce, je to hodně o pozornosti, o akci, neustálé připravenosti na změnu, flexibilitě, práce trochu kreativní, ale hodně organizační a komunikačně náročná. Celý den jsem myšlenkově naprosto koncentrovaná tam, někdy je i problém si uvědomit, že bych měla jíst a taky se pohnout od počítače, hodně telefonuju, hodně bohužel sedím. Taky mě to ale pořád dost baví a úplně mě to pohlcuje.

Jsou s tím spojené chvíle, kdy jsem fakt unavená a pak kde to jen jde, spím – tělo si řekne. I spánkový režim se mi ale dost srovnal tím, že chodím cvičit a můžu pracovat takhle z domova. Pro mě je tahle doba paradoxně fakt v tomhle ohledu požehnáním.

(pod přísným dohledem!)

Co nejvíc se ti změnilo v tom režimu oproti dřívějšku?

Dřív jsem spala v extrémních případech v pracovním týdnu i jen 3 hodiny, typicky jsem se snažila nahradit si večer ten den, co mi v práci protekl mezi prsty. Teď jsem víc doma a šetřím čas, protože pracuju hodně z domova a nemusím cestovat za prací. Mám víc času pro sebe, snažím se spát většinou 7-8 hodin a když to jde, i párkrát přes den třeba i jen po 5-10 minutách. 

Hodně mi taky pomáhají (pokud tedy opravdu správně dávkuju) věci od Lion-nutrition. Mám jejich kaši (fitness mash) a koktejl (slimfit shake), které jsou plné vitamínů, zasytí a jsou přesně na ty chvíle, kdy mě pohltí práce a nestíhám si ani udělat nic k jídlu. Navíc jsou sladké, chuťově dobré a přitom zdravé a podporující. 

A miluju i „nakopávače před tréningem“ od Lion (COMBO 8) a spalovač tuků (FATBURNER 6). Jsem odpůrce chemie, ale v těchhle věcech je hromada bylin a přírodních látek, takže i mému přírodnímu já, to dělá dobře. Mám je dávat každý ráno, ale to se teprve učím. I tohle je proces. ????

Kaše je vážně skvělá, když nemám doma nic vhodného k snídani (což se prostě u nás doma může stát), je tahle kaše přesně ta dávka energie, co poránu potřebuju. Přitom vím, že jsem snědla všechno, jak mám a ve správném poměru a taky nemám hlad. Jediný s čím mám občas problém je, že jí nemůžu sníst tolik, co by moje sladkomilné chuťové buňky zrovna chtěly.

Koktejl je plnej vitamínů  (od C-čka, přes B12 až po Niacin) a je tam taky chitosan, inulin a hlavně L-Lysine, o kterém vím od Dana, že je pro nás, co na nás furt září modrý světlo z obrazovek a jsme ve stresu, moc důležitej k regeneraci. A ten koktejl je ČOKOLÁDOVEJ... chápeš?! Ideální svačinka.

Protože čokoláda, to je asi nejvíc, co mi v tom novém režimu chybí. Já miluju ritter sport – nugátovou – bezbřehá láska... ale zatím to dávám bez ní, bojím se ji koupit – ta FAKT nesmí být doma, je to velký pokušení... 

Kromě fitka a práce máš ještě jiné aktivity?

Největší „aktivitou“ mého života je logicky moje dcera. Občas zajde na trénink se mnou a myslím, že ji to baví. Všechno kolem nového „naprogramování“ její mámy ji taky začalo tak pomalu a okrajově, ale přece, zajímat a myslím, že se jí ten svět líbí, tak jsem ráda. 

Máme doma dva psy, kteří mi vždycky, když už moc pracuju a nevšímám si jich, kolem 17,00 připomenou, že „už je čas“ a vyrážíme ven. Máme velkou zahradu, tak se vyřádí i sami, ale ideální pro mě i pro ně je (nejlépe) ranní procházka ještě než začnu pracovat – mezi 7-8 ráno, kdy je okolní les ještě trochu v mlze a den se teprve probouzí. Takový luxus ale bohužel není možný denně. Kdyby byl svět ideální, chodila bych denně kolem 7 km – to je zatím takové vytestované optimum i pro moji páteř a celý pohybový systém. Je to k fitku ideální aerobní pohyb, navíc chůze je nejpřirozenější věc na světě. Díky psům jsem hodně chodila vždycky, baví mě to a je to takový můj základní pohyb. Někdy bych chtěla i běhat, ale k tomu mi pár luxusních kileček ještě přebývá – zatím bych si během asi spíš ublížila. 

Když jsem byla nedávno za přítelem (žije v Rakousku), udělali jsme si nádherný výlet na elektrokolech kolem tamních jezer. Chytlo nás to za srdce a hodně uvažujeme, že na podzim bychom e-bike pořídili, uvidíme, jestli to vyjde, není lehká doba na takové investice.

(dcera Klárka s našimi pejsky)

Už měníš šatník? Při takovém váhovém úbytku asi ano?

No musím říct, že jsem asi divná, ale ještě ani moc ne. Největší jsou mi asi kraťasy, ve kterých chodím se psama, ty už jsem skoro odložila a musela si pořídit jiné. Věci do práce jsou ale hodně variabilní a dají se různě dotáhnout, navíc na některých střizích není ani tolik vidět, že jsou mi větší, některým kusům v mém šatníku ta změna mé postavy prospěla a sednou mi dokonce líp. A já se už předtím oblíkala hodně pohodlně – takže asi ta nejzásadnější změna v této oblasti mě určitě teprve čeká. Jakmile mi začnou padat i kalhoty na gumu a sukně nebudou držet už ani na bocích, pak budu muset investovat. Naštěstí – do práce toho tolik nepotřebuju, když chodíme místo 5 dnů jen 3x a zbytek jsme doma – v těch psích kraťasech a nikdo to nepozná ????

Pro mnohé může být tvůj proces motivací, co bys jim vzkázala?

Srovnejte si v hlavě, co chcete, nelamte nic přes koleno a myslete hlavně na sebe. Ta VAŠE správná doba a VAŠE cesta se vám ukáže přesně v ten pravý čas. A NIKDY si nezvykejte na to, kde vám není příjemně – i když je to vaše vlastní tělo. Nevzdávejte to a hledejte pro sebe ty nejlepší možnosti. Nemusí to bolet a být náročný, bude to přirozený a přesně pro vás, když se rozhodnete, celý vesmír se spojí, aby se vám to povedlo. Nebojte si říct o podporu a taky děkujte za to, že pořád ještě tu volbu máte. Nemá každý to štěstí, že si může zvolit. A mně hodně pomohlo to, že jsem někde slyšela, že tělo je jako náš dům... nechci ho mít přece pochroumaný a chci, aby se mi v něm dobře bydlelo.